Písničkář a zakladatel říká:

„Po pravdě já jsem si tenkrát chtěl hlavně ověřit, jestli to, co umím, jsem schopný taky nějak lidsky a srozumitelně předat někomu jinému. Připravoval jsem tehdy svou kytarovou příručku a chtěl jsem, aby byla fakt srozumitelná. Potkal jsem totiž řadu výborných muzikantů, kteří jsou při vysvětlování nesrozumitelní, neumějí se vžít do pocitů a potřeb těch, kterým se něco snaží vysvětlit. To samozřejmě nic neubírá na jejich hráčských kvalitách, jenže tohle je zcela jiná disciplína. Uspořádal jsem tedy první kytarovku a lidem se to tak líbilo, že se hned domluvili na pokračování, takže jsme udělali ještě jednu, pak další...

Obvyklé jsou asi tři možnosti, jak se učit hrát na kytaru. Základní umělecká škola, kurzy ve volnočasových zařízeních (domy mládeže, kulturní střediska) či u jednotlivců, nebo jako naprostý samouk s případným sbíráním zkušeností od kamarádů, kteří hrají o chvíli déle. Každá z nich má své výhody i nevýhody či dokonce rizika.

1. Základní umělecké školy
   Výhody jsou v tom, že v nich obvykle učí lidé alespoň s nějakým vzděláním v oboru, který učí, tedy často absolventi konzervatoře či dokonce vysoké školy uměleckého směru. Dá se u nich očekávat, že mají přinejmenším slušně zmáknutou techniku hry od samotného držení nástroje. To je velmi důležité a ve zbývajících dvou způsobech tohle chybí. Špatná technika pak zabrzdí i hráče, který má potenciál být geniálním. Pak snad ještě pravidelnost, která je ovšem povinností. Tím ovšem obvykle výhody končí.
   Nevýhody jsou tyto: Nejdříve vás donutí kreslit jakési imaginární obrazce a přikládat jim významy, o nichž nevíte vůbec nic. Těm obrazcům se říká noty a tomu ostatnímu hudební nauka. Nutit to dokonce i malým dětem předškolního věku je stejně nesmyslné, jako učit je čínské písmo a chtít po nich, aby uměly čínskou gramatiku. Dle mého názoru by to mělo být trestné :-))